Historie obce

Kontaktní údaje

Obecní úřad
Polomí 20
798 55 Hvozd u PV

E-mail: obec@polomi.cz
Tel./Fax: +420 582 383 052

Úřední hodiny
Středa od 18 do 20 hod.

Kontakt na správce stránek:
kusy@polomi.cz

Mikroregiony

Ves typu návesní silnicovky ve svažitém údolí severního cípu Drahanské vrchoviny. Náves obestupují volně uspořádaná původní přízemní stavení s půdním polopatrem, většinou nově upraveným k bydlení nebo nahrazeným plným poschodím. Obdobná zástavba pokračuje i podél průběžné komunikace protínající údolí.

Nadmořská výška obce je 455m n.m. (Na Skalách 564m n.m.).

Historická Pečeť :

R.1743 - Ve znaku radlice, po jejíž každé straně hvězdice.

 

Dějiny

Polomí náleželo Miliči I. z Náměště, který je vlastnil v letech 1318 - 1337. (Byl synem Všebora z rodu Švábenského, který měl ve znaku čtyři zlaté rozbíhající střely, tvořící znamení středového kříže. Pole štítu je modré).

Milič I. si získal zásluhy u českého krále Jana Lucemburského, který se mu odvděčil tím, že 28. července 1319 povýšil Náměšť na městečko s právem požádat každý čtvrtek trh. Po jeho smrti zdědil Polomí jeho syn Milič II. Po něm vlastnil Polomí jeho syn Milota z Náměště, který je prodal roku 1360 Ješkovi z Miřetína. Ješek brzy prodává Polomí Dětřichovi ze Senice za 100 hřiven grošů. (hřivna = jednotka hmotnosti drahých kovů. V čechách měla hmotnost 216 g. Groš = stříbrná mince hmotnosti 3,75g).

V Polomí měli podíl ve výnosu synové Dětřichovi - Libuš a Drslav.

V roce 1384 získává Polomí od Dětřicha Jarek z Hluchova. Ale již v roce 1386 prodává Jarek Polomí Závišovi z Moravičan a jeho bratru Jakubovi, plebánu (faráři) v Moravičanech. Jakub nechal zapsat svůj podíl v Polomí Elišce, manželce svého bratra Záviše. Když Eliška ovdověla, zapsala vše, co měla na Polomí od Jakuba plebána Jakoubkovi z Bohuslavic. Roku 1412 zapsal Jakoubek Polomí své ženě Zdeně, což ji zajistil Radslav z Rakové. Zdena z Rakové, asi opět provdána za Hynka z Lukavice, kterého přijala roku 1415 na své věno v Polomí. V Polomí měly svůj díl i její dcery Machna a Kateřina z Tupanova, provdaná za Hanuše z Vlasatic, kterého roku 1437 přijala na své jmění v Polomí. Hanuš z Vlasatic prodal Polomí Brykcímu z Pěnčína, který je připsal roku 1447 Janovi z Pěnčína. V roce 1480 od Kryštofa z Pěnčína kupuje Polomí Jan z Bařic, (majitel markraběcího léna v Krakovci) obdržel je od markraběte, jímž byl český král Jiří z Poděbrad.

Od roku 1480 sdílí Polomí osudy s panstvím v Krakovci.

Za zásluhy ve válkách s uherským králem Matyášem, bylo Janu z Bařic panství propuštěno z lenního svazku, což také král Vladislav II. Jagellonský dne 19. února 1497 potvrdil Čenkovi z Bařic. Dne 25. ledna 1527 smluvil se Havel Chudobín z Bařic s olomouckou kapitulou (kapitula = sbor kanovníků při významném kostele, poradní a pomocný sbor biskupa), že poddaní ze vsi Polomí místo desátku budou odváděti faráři v Bohuslavicích 1 kopu grošu s podmínkou, že v Bohuslavicích bude jmenován vždy farářem katolický kněz, jinak poplatek připadne na stavbu olomouckého dómu.

Havel Chudobín z Bařic zemřel před rokem 1539, protože tomto roce poručníci jeho dítek prodali Polomí s celým panstvím Michalu Bítovskému ze Slavíkovic. Bítovští však nevlastnili Polomí dlouho. Po smrti Hynka Bítovského ze Slavíkovic (+1578) bylo Polomí s celým panstvím prodáno poručníkem jeho dětí Vilémem Bítovským ze Slavíkovic (+1595) Janu ml. ze Zástřizl. Zápis o prodeji byl však proveden až v roce 4. 7 .1609 za přítomnosti Joachyma Bítovského ze Slavíkovic, syna zemřelého Hynka Bítovského ze Slavíkovic. Roku 1580 byla fara v Bohuslavicích obsazena evangelickým farářem a tak obec Polomí odváděla poplatek olomouckému dómu. Jan ml. ze Zástřizl byl aktivním účastníkem stavovského povstání, které bylo v bitvě na Bílé hoře poraženo. Jan ml. ze Zástřizl byl za účast na povstání potrestán ztrátou veškerého majetku, tedy i Polomí. Na přímluvu kardinála Františka z Ditrichsteina (olomouckého biskupa) byl konfiskovaný majetek Jana ml. ze Zástřizl, včetně Polomí, darován v roce 1625 městu Mikulovu. V roce 1657 kupuje Polomí (a celé panství Krakovec) kníže Ferdinand z Dietrichsteina (prasynovec kardinála Františka). Ale již v roce 1661 Polomí (a celé panství) kupuje chorvatský plukovník Marek Lubetič z Kapelletu. Po něm zdědil Polomí jeho syn Matyáš Fr. Lubetič z Kapelletu, který v letech 1682 - 1686 postavil opět na hoře Světině kapli zasvěcenou sv. Antonínu Paduánskému. V roce 1691 kupuje Polomí (a celé panství) Marie Rosalia hraběnka z Proskova, rozená z Thurnu, která vlastnila i panství Náměšť, ale již v roce 1712 Polomí (a celé panství) Krakovec prodává Antonínu Dominiku Winklerovi, rytíři z Winklersberku. Je zajímavý tím, že v době kdy vlastnil panství Krakovec, které tvořily obce: Krakovec, Bohuslavice, Polomí, Háčky, Luká - polovina, Hvozd, Otročkov, Ludmírov, Dědkovice a Rakůvka. Roku 1716 překoupil panství české (Čechy pod Kosířem) a v roce 1724 kupuje panství Drahanovice. Krásný renesanční zámek v Krakovci, postavený v letech 1611 - 1613 Janem ml. ze Zástřizl, se na kratší dobu (do roku 1732) stal středem rozsáhlého panství, postavil na svém panství dva kostely: v roce 1714 v Bohuslavicích (i když nákladem hraběnky Marie Rosalie z Proskova) a v roce 1732 byl dokončený kostel v Luké. Během několika posledních let se mu podařilo panství zadlužit. V polovině ledna 1731 uprchl ze země. Ze švýcarské Basileje poslal do Krakovce 20. ledna 3 dopisy: první purkrabímu, druhý duchovnímu a třetí správci. V nich uvádí, že ho do bankrotu přivedl vídeňský směnárník Hautzenberg.

Poddaní panství Krakovec z jednotlivých obcí, zastoupeni rychtářem a purkmistrem, podali dne 20. března 1731 stížnost královskému úřadu zemského hejtmanství v Brně, v níž uváděli, že v letech 1712 - 1730 byli přetěžováni kontribucemi (daněmi).

Za Polomí podepsali stížnost: purkmistr Jan Pluháček a rychtář Bartoš Hasián (purkmistr - přestavitel místní samosprávy, rychtář - zástupce vrchnosti v obci s nižší pravomocí soudní a správní).

Proces probíhal řadu let i po smrti obhájce, který zemřel r. 1753. Poslední evidovaný zápis je z roku 1739 a v něm vyčísluje dluh na 569607 zl. Poddaní nedostali nic, protože za všechna tři panství (Krakovec, Čechy a Drahanovice) se v dražbě získalo méně než polovina dlužné částky. Dne 17. června 1731 v dražbě koupil Polomí (a všechna tři panství) Adam Ignác hrabě z Berchtoldu. Nový majitel bydlel v Čechách, v Krakovci zůstal vrchnostenský úřad pro původní obce panství. V roce 1753 hrabě z Berchtoldu prodal Polomí (a všechny tři panství) svému zeti c.k.rytmistru (kapitánu jízdy) Jiřímu Antonínovi svobodnému pánu z Grechtleru, který 1. září 1768 prodal Polomí (a všechna tři panství). Novým majitelem se stal císařský tajný rada Emanuel Tellez Menetes a Castro vévoda ze Silva Tarouca (1696 - 1771). Některé prameny uvádí vedle portugalského i německý přepis jména jako Sylva Taroucca. Polomí zdědil jeho syn František Štěpán. V roce 1797 převzal Polomí s celým rodovým majetkem jeho nejstarší syn František Josef I. (27.4.1773 - 2.12. 1835), který se 23.10.1811 oženil s Leopoldinou hraběnkou Sternberg - Manderscheldu (10.7.1791 - 15.12.1879). Z manželství se narodilo 7 dětí, z nichž 5 (4 syni a 1 dcera) se dožilo dospělého věku. U všech dospělých mužských potomků můžeme zaznamenat jako zajímavost skutečnost, že každý z nich určitou dobu vlastníkem, Polomí (majorátu - dědičného řádu podle zásady prvorozenství).

Jako první se ujal rodinného majetku nejstarší syn František (23.10.1812 - 19.6.1830). Po něm převzal Polomí s celým panstvím Ervín Vilém (17.4.1815 - 23.9.1846). Po jeho tragické smrti přešla majorátní práva na P. Bedřicha (9.12.1816 - 23.6.1881), vlasteneckého kněze a poději čestného kanovníka vyšehradské kapituly, který se správy majorátu vzdal ve prospěch svého bratra Augusta Alexandra (14.4.1818 - 24.10.1872) a ponechal si jen pravidelnou roční apanáž (apanáž = důchod členů šlechtických rodů, kteří nemají dědické nároky).

Dne 24.8.1847 se August oženil s Gizelou hraběnkou ze Stolberku (7.5.1824-19.2.1864). Hrabě August nechal opravit kostel v Bohuslavicích (šindelová střecha nahrazena v roce 1852 břidlicí a malá věžička - sanktusová byla zvýšena a pokryta plechem, v roce 1854 byl postaven nynější oltář) a v roce 1852 postavil novou farní budovu, jak dosud hlásá chronogram (nápis, jehož velká latinská písmena se dají sestavit v letopočet, datující stavbu nápisem oznámenou) nad vchodem do fary. V době, kdy panství vlastnil hrabě August, býval u něho hostem český malíř Josef Mánes (1820-1871), který namaloval pro kostel v Bohuslavicích oltářní obraz sv. Bartoloměje a pro kapli v Polomí namaloval obraz Nejsvětější Trojice. Mánes maloval také děvčata z Polomí.

V roce 1848 byla zrušena patrimoniální (vrchnostenská) správa. Polomí, které od roku 1480 do roku 1848 podléhalo vrchnostenskému úřadu v Krakovci bylo přiřazeno soudnímu okresu v Konici. V roce 1855 byly okresní soudy přejmenovány na okresní úřady. V Litovli byl úřad podkrajský a v Olomouci krajský. V roce 1868 byly zřízeny politické okresy (hejtmanství), mezi nimi i okres litovelský, ke kterému byly přiděleny tři bývalé soudní okresy v Litovli, Uničově a Konici.

Podle zákona z roku 1849 byly ustanoveny obce, v jejichž čele stál zvolený starosta (purkmistr a rychtář v roce 1848 zrušen).

August a Gizela měli tři děti: Jindřiška se stala dvorní dámou ústavu šlechtičen v Praze. Arnošt sňatkem s jedinou dcerou a dědičkou Alberta hraběte Nostitz - Rienecka získal kromě jiného majetku i Průhonice, kde založil známý park. Dědicem Polomí a celého panství se stal Augustův nejstarší syn František Josef II. (13.3.1858 - 4.8.1936), který se 23.5.1882 s Gabrielou princeznou ze Schwarzenbergu (9.10.1856 - 1934). Pochází z větve Schwarzenbergů, z toho rodu je i bývalý kancléř prezidenta Havla - Karel Schwarzenberg. Po Gabriele je pojmenován i bývalý dům na Kosíři - Gabrielov.

Po vzniku Československa bylo panství pojato do záboru při provádění pozemkové reformy v letech 1923 - 1926. V Polomí přiděleno 32 zájemcům celkem 20,50 ha. Cena se pohybovala v rozmezí 1.000 - 5.200 Kč/ha.

Z manželství se dožilo dospělého věku pět synů. Karel (18.3.1883 - 1958) kněz a profesor Gregoriánské univerzity v Římě, zemřel v Portugalsku. Otec z něho chtěl mít důstojníka, Karel, který byl jemné povahy těžko snášel tvrdou otcovu výchovu, takže nakonec utekl z domu. Ve Vídni vstoupil do jezuitského řádu. Rodina dlouho nevěděla, kam se poděl. Teprve po několika letech jej náhodou objevila matka.

Druhorozený syn Egbert (14.11.1887 - 1.6.1971) po maturitě studoval práva, která nedokončil. Oženil se s Eleonorou (20.8.1894 - 24.4.1993), hraběnkou z Hoyos. Z počátku žili v Čechách pod Kosířem. Z jejich manželství se narodily čtyři dcery (Eleonora, Marie, Gabriela a Beatrix) a syn František Bedřich (1925 - 1945), který v roce 1936 zdědil majetek po dědečkovi. To byl začátkem 20. století běžný způsob dědictví, kdy majetek nepřecházel na syna, ale až na vnuka, přičemž syn nebo synův bratr dělal vnukovi generálního plnomocníka. Tím se totiž ušetřila jedna pozůstalost, která tehdy podle velikosti majetku činila 0,5 - 1,5 miliónu Korun, což byly i pro zámožné majitele velké peníze. V polovině 30. let se hrabě Egbert s rodinou přestěhoval na majetek tchyně do Lužic u Kadaně. Po záboru Sudet Němci v roce 1938 uprchl s rodinou na Moravu do Čech pod Kosířem. Na naléhání tchyně (španělské občanky) se do Lužice vrátil a přijal německou národnost. Hrabě Egbert musel nastoupit k armádě v hodnosti rytmistra. Vzhledem ke svému věku nešel na frontu, ale byl povýšen hlídáním zajatců v táboře XII C v Hammelburgu. V listopadu 1942 dosáhl věku 55 let a byl z armády propuštěn se značkou nespolehlivý šlechtic. Vrátil se do Lužice, kde žil do konce války. Protože nevystupoval proti Čechům a s každým mluvil česky a stykům s Němci se vyhýbal, byla na jeho veškerý majetek, a to jak v Lužici, tak i v Čechách pod Kosířem, nucená správa Pozemkového úřadu. Po válce nebyla vedena proti němu žádná opatření.

Žil do roku 1948 s rodinou v Lužici. V roce 1948, kdy se rozplynuly veškeré naděje na vrácení majetku v Čechách pod Kosířem, požádal o vystěhování. Odstěhoval se do Hornu v Rakousku, kde dělal generálního plnomocníka hraběti Spiegelfeldovi. Hrabě Egbert zemřel v Hornu.

Egbertův syn František Bedřich v době druhé světové války studoval v Mnichově, kde bydlel v penzionu hraběnky Mariany Aretinové, byl koncem války odveden k pancéřovým granátníkům a poslán na západní frontu, kde při pokusu o zběhnutí padl.

V polovině července 1945 byl majetek Silva Tarouců v Čechách pod Kosířem konfiskován.

Dne 4.5.1946 zamítl ONV v Prostějově odvolání dědiců a konfiskaci potvrdil.

Třetí syn Bedřich (12.11.1888 - 1968) se oženil s Marií, hraběnkou z Wimpffenu. Žil v Maďarsku, do Čech pod Kosířem zajížděl málo. Vlastnil panství Szazharombatle v župě Feyermegye jižně od Budapešti. Měl dceru Helenu a syna Karla /1921 - 1945/, který padl ve válce. Po válce žil hrabě Bedřich ve Štýrsku, kde i zemřel.

Pro obecní úřad Polomí vypracoval Mgr. Karel Konečný, Historik z Krakovče.

© 2009 - 2010 polomi.cz | created by Michal Vybíral